Alice je offline

Milí čtenáři a čtenáři,
jak jste si určitě všimli, články teď nevychází tak pravidelně, jako dřív.
Upřímně. Nemám nápady na nové články a nechci psát stále o tom samém.
Blog tedy na nějakou dobu pozastavuji.

Snad budu moct blog co nejdříve oživit nějakým novým nápadem.

Kay

Alice zpívá

Můj milovaný deníčku, jak víš, nepíšu tak často, jako jindy. Autorka tohoto blogu v poslední době moc nestíhá, ale i tak se snaží vydat minimálně dvakrát za týden článek. Ale i já, Alice, měla v posledních dnech vcelku frmol!

Mám spoustu novinek!

Alice a ztracený bratr

Tu sobotu mě obrovská radost po příchodu domů rychle přešla.

"Mami! Mami! Mám úžasnou zprávu! Jdu ve středu s Dominikem na koncert!" 

Máma se zarazila a nechápavě z ní vypadlo pouze: "Cože?"

"No Dominik a já jedeme ve středu na koncert do Prahy!!" vykřikla jsem celá radostí bez sebe.

Nejspíš jsem měla být trochu opatrnější s vysvětlování. 

Nejspíš jsem měla nejdřív zmínit, že se nemusí bát, že nás tam Dominikův táta odveze, že se mi nic nestane a že budu dávat pozor.

Máma totiž bez milosti rozhodla, že nikam nepojedu. Zkoušela jsem jí přemluvit všemi různými způsoby, ale nic nezabralo.

Tu středu jsem musela zůstat doma a hlídat bratra. Opět. Rodiče jeli za známýma do Brna.
Vyzvednout bratra z družiny, udělat s ním úkoly, udělat mu jídlo, hrát si s ním a dát ho do postele. Jaksi omylem jsem na to ale zapomněla. A ani mi to nevadilo. Mohla jsem aspoň s Týnou na kafe. Bez bratra. Když mě Týna doprovodila před dům, přepadla mě jakási nejistota. Nezapomněla jsem něco? Mobil? Peněženku? Učení? Při odemknutí hlavních dveří mi došlo, co jsem zapomněla. A sakra! Bratr! Vystřelila jsem jako raketa směr školní družina. Když jsem dorazila, škola už byla zamčená. 'Co teď?' pomyslela jsem si. 'Zavolat rodičům?'
"Ahoj mami, ahoj tati! Jen jsem vám chtěla říct, že se Jiříček ztratil. A až v pět hodin mi došlo, že jsem ho měla jít vyzvednout. A teď nevím,, kde je. Mám vás ráda! :-)"
... 'Ne, dobrý. Nejsem sebevrah!'

Alice a vzkaz v obálce

Po dlouhé době píšu další článek. Dnes jsem byla s Dominikem v čajovně. Nevěřila jsem vlastním očím, když mi konečně vyzradil to překvapení, které měl pro mě připravené.

Naší nekonečnou konverzaci po chvíli přerušil. 

"Alice? Něco mám!" řekl nadšeně a sáhl do postranní kapsy u batohu. 

Podal mi bílou obálku a pobídl mě, abych ji otevřela. Pomalu jsem obálku otevírala a ještě jednou jsem zvídavě koukla na Dominika, jako kdyby měl na obličeji napsáno, co se v obálka skrývá. Ale neměl. 

Stačilo jen obálku rozlepit celou a vytáhnout z ní to, co mi po zjištění naprosto zastavilo dech. 

"Dominiku? To přece nemyslíš vážně!!"

Alice přemýšlí

Pondělí. Konec odpočinku, nastává pracovní morálka, či proces neustálého drcení se látky nazpaměť, vzorného dávání pozor a upisování se k smrti.

Nedělám ani jedno z toho. Teda aspoň tento týden. Mám totiž prázdniny. Nemám vůbec žádné plány.

Vstala jsem někdy kolem jedenácté, jindy bych spala dýl, ale vzbudila mě SMS. Od Dominika!

'Dobré ráno, Alice.' Hned mi vykouzlil úsměv na tváři. Zítra se nejspíš uvidíme, Dominik dnes totiž jede někam s Martinem. Jsou z nás nejlepší kamarádi. Můžu se mu se vším svěřit a povídat si s ním o všem. Konečně jsem našla kluka, s kterým si rozumím!

Mimochodem, mám novinku! 

Alice a mražená slepice

Píšu až dnes, včera jsem neměla ani trochu času. Vrátila jsem se domů až někdy kolem půl osmé. Máma se vcelku zlobila. Neřekla jsem jí kam a s kým jdu. A telefon jsem zvedat zapomněla. I tak nechápu, proč dělala takový scény. Tátovi to bylo vcelku jedno. Díky Bohu.

"Je jí patnáct, snad může taky někdy na vzduch, ne?" absolutně mi mluvil z duše. 

"Měla jsem o ní strach, když mi ani neřekla, kam jde."

Chápete to? Já teda ne. Kdybychom žili v nějaký džungli, kde jsou jedovatí pavouci, hadi a všelijaká havěť, tak neřeknu ani půl slova. Je mi UŽ patnáct. Nechápu, proč bych nemohla někdy ven s kamarády, což už se pomalu dostávám k tomu, o čem dnes chci psát.

Byla jsem venku s Dominikem, Týnou a Martinem. Jsme taková svatá čtyrka. No svatá až zas tolik ne... Po škole jsme šli na hřiště u řeky. Né, že bychom byli nějaký mimina a chodili si tam hrát, ale občas tam po škole posedáváme. Je to hned vedle školy, takový místečko uprostřed paneláků, po levý straně teče řeka. Nevím jak jinde, ale u nás je ještě pořád sníh. Když jsme s Týnou posedávaly na lavičkách, kluci nám sníh hodili za krk. Naráz jsme vykřikly na celé hřiště a vyběhly s odhodláním jim to oplatit. Vznikla z toho koulovačka všichni proti všem. Každý si chránil svoje záda, bombardoval všechny kolem a trochu u toho křičel. Místním důchodcům ze žlutého paneláku se to očividně nelíbilo. Potřebovali asi klid na odpolední pletení ponožek.

A tak se nám rozhodli pomstít.

Alice zpívá?

Pondělí. Dnes už bylo načase se vyhrabat z postele. Horečky a i s nimi noční můry odcházejí. I přes to jedna noční můra přetrvává. Ta, kterou jsem už v jednom článku popisovala. Osamělost. To, že ztratím kamarády a budu na vše sama. Stále jsem nad tím přemýšlela, když jsem ten týden ležela doma sama..
Ihned po příchodu do třídy jsem šla za Týnou. Vše jsme si vyříkaly. Pocítila jsem obrovskou úlevu, když jsem jí mohla znovu s klidnou hlavou obejmout. I když jsem na ni byla naštvaná, chyběla mi. A jak!
Když se vše urovnalo, vypukla nekonečná konverzace.
"Co ty a ten Martin?"
"No to ti musím vše říct! Bydlí ob dva domy, několikrát jsme spolu byli venku, minulou neděli mě pozval do kina a...."
"Wagnerová, Benedová!" okřikla nás učitelka, třídní. Byla zrovna hodina češtiny a my toho potřebovaly tolik probrat!
"A ještě jsem vám zapomněla říct, že se vám bude měnit i učitelka na hudební výchovu!" pokračovala ve výkladu "důležitých" informací pro nové pololetí.
Třídní nás zbytek hodiny pozorovala, takže jsme nestihly prohodit jediné slovo. Potřebujeme řešit důležitý věci, ale nemohly jsme. Měly jsme na to tedy jen přestávku.
Zazvonilo na hodinu a náš rozhovor přerušila nová učitelka hudební výchovy. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než dávat pozor.

"Jmenuji se Milada Čížková a jsem vaše nová učitelka hudební výchovy!"

Alice a jedno velké nic

Dnes se nic zásadního neudálo. Bude to tím, že stále ležím nemocná doma. Teploty mi klesají, stále mi však není nejlépe. V pondělí už bych měla jít do školy. Někteří už mají prázdniny, nám však začínají až o týden později.
Dlouho jsem nepsala článek. To proto, že jsem že ležím v posteli a vše je jedna velká nuda.
Pokud mi zítra bude lépe a stane se něco zajímavého, napíšu zápis delší, dnešek už ale ukončím, půjdu si opět lehnout a ohlásím se vám zítra :)

Alice

Alice a modrý kůň

Jak jsem psala minule, horečka dělá vážně divy. Zdají se mi ty nejpodivnější sny.
Včera se mi například zdálo, že jsem jezdila na koni v cirkuse. Vcelku normální sen, až na to, že ten kůň byl modrej a mluvil. Ještě si pamatuju, že jsem s ním utekla někam na severní pól. Ale víc už nevím, protože mi uletěl. A pak jsem se vzbudila.
Potom se mi zdálo něco o škole. Že jsem o přestávce viděla Dominika s Týnou u schodů si povídat. Tak jsem ji jaksi skopla ze schodů. To už si taky víc nepamatuju.
Dnes ráno se mi zdálo, že jsem byla učitelka na naší škole. Bylo to naprosto děsivý, jelikož místo žáků seděly v lavicích opice.
Pak jsem taky řídila autobus, plavala v moři jako ryba, vznášela se nad městem jako pták a celé moje snění zakončil naprosto děsivý sen.

Alice se topí

Dnes se mi stala hodně zvláštní věc.
Volala mi ta paní, které jsem před týdnem hlídala psa. Žádala mě, jestli bych jí dnes Miu nepohlídala. Souhlasila jsem. Ihned jsem nasedla na autobus a vyrazila na mně již dobře známé místo.
Vstupní dveře byly otevřené, však nikde nikdo. Jediný, kdo zde byl, byla Mia. Navlíkla jsem jí obojek s vodítkem a vyšla s ní na procházku.
Vůbec jsem netušila, kudy jdeme. Mia mě vedla kamsi hluboko do lesa. Potřebovala se asi vyběhat. Už se začínalo pomalu stmívat a já s Miou bloudily v lese ve sněhu po kotníky. Už jsem chtěla zatáhnout za vodítko, změnit směr, jít zpět, ale nešlo to. Ta malá čivava mě táhla vpřed, jako bernardýn a nenechala se ničím zastavit.
Vtom se Mia rozběhla a já za ní. Konec vodítka se mi vyhákl z ruky a já se hrnula sněhem jako sněhová fréza. Až po chvíli mi došlo, že jsem skočila za Miou na zamrzlý rybník. Naháněla jsem jí jako divokou zvěř.
Rozhlédla jsem se, ale Mia nikde. 'Tak a teď jsem ji ztratila' pomyslela jsem si. Vtom jsem ve středu rybníka zahlédla prolomený led. V rybníku cosi poskakovalo.
Byla to Mia

Alice jde k doktorovi

Už od pondělí ležím. Asi budu jedna z obětí té chřipkové "epidemie", o které mluvili ve zprávách. Máma tu reportáž viděla a ihned mě objednala k doktorovi. Dnes mě tedy vytáhla ze zahřátého pelechu s cílem, že zjistí, jestli by z té chřipky nemohl vzniknout nádor, nebo rakovina. Ona opravdu věří všemu, co řeknou v televizi. Dokonce si na to vzala jeden den dovolenou. Ach jo.
Neustále jsme kroužili kolem polikliniky. Máma měla nervy v kýblu a já měla aspoň čas na spánek. Parkovací místo jsme našli až po půl hodině. Na chodníku.
"Kdyžtak těm pánům policajtům vysvětlím, jak je tvoje nemoc závažná!" obhájila se a vytáhla mě z auta.
Já sotva stála. Dalo mi vcelku zabrat dojít až do čekárny, kde jsem chytila dalších 548 bacilů chřipek různých druhů. Chřipka dětská, chřipka s rýmou, chřipka důchodčí, chřipka s rýmou a kašlem a podobně. Však to znáte. To další půlhodinové až hodinové čekání, sledování večerníčka v televizi v čekárně, prohlížení letáčků na očkování proti klíšťatům, nebo poslouchání uřvaných mimin v kočárcích. Slyšíte a vidíte zkrátka všechno, jen ne sestřičku.
"Další!" vzbudil mě výkřik sestřičky po necelé hodině. Máma se mnou škubla a cpala mě se dovnitř. Předběhla asi pět pacientů v řadě, ale očividně jí to vůbec nevadilo.

"Tak co vás trápí tak důležitého?"

Alice je nemocná

Už od včera ležím. Větší nudu jsem nezažila. Většinu času prospím, polykám nejrůznější prášky, koukám do zdi, nebo sleduji filmy. Výhoda je, že nemusím nic dělat, rodiče se o mě starají jako o princeznu ale hlavně , že nemusím do školy! 
Bohužel se neuvidím s Dominikem, dokud se neuzdravím. Za tu dobu, co tak polehávám jsem si uvědomila, že mu na mě vlastně i docela záleží. Konečně jsem potkala kluka, s kterým si mám co říct.
Byla jsem skoro celý den sama doma. Rodiče byli v práci a já koukala už na pátý film v pořadí. V průběhu jsem zavírala víčka a přestala film naprosto vnímat.
Vtom mě vzbudilo náhlé zařinčení zvonku. Já absolutně netušila, která bije. Asi to bylo v tom filmu, nejprve jsem si myslela. Film jsem vypnula, stoupla si a popošla do předsíně.
Zvonek se ozval znovu.

Alice jde do kina

Dnes jsem šla s Dominikem do kina. Jak už jsem psala včera, ještě nikdy mě žádný kluk nepozval do kina. On vlastně do té doby nebyl ani žádný kluk, který by mě pozval. Byla jsem z naší schůzky, či srazu, či jak to nazvat... tak trochu nervózní. Postávala jsem přesně na domluveném místě, na rohu před kinem přímo v určený čas. Zahlédla jsem ho přes ulici, přecházel přechod, rozbušilo se mi srdce, udělala jsem krok vpřed a šla mu naproti. Objala jsem ho, to už byl skoro reflex. Následovalo jeho "Ahoj Alice!" "Ahoj" usmála jsem se, "tak jakej film jsi vybral?" automaticky jsem se zeptala. Tu otázku jsem si připravovala už v autobuse. Až pak mi došlo, že jsem se nejdřív měla zeptat, jak se má. Byla jsem tak nervózní, že jsem i zapomněla to, co mi odpověděl - na jaký film vlastně jdeme. To mi ale vůbec nevadilo. V tu chvíli pro mě bylo důležité, s kým tam jdu.

Alice se loučí s Miou

Dnes jsem se s Miou viděla naposled. Dvoutýdenní hlídání skončilo. Vždycky jsem psa chtěla, teď jsem si konečně vyzkoušela, jaké to je, mít za něco zodpovědnost. Musím uznat, že to bylo fajn, obzvlášť, když jsem za to dostala zaplaceno. Zírala jsem s pusou dokořán, když mi bylo vyplaceno celých 1 500,- za půlhodinové házení míčků línému psovi. Paní Mirka mi moc děkovala, byla zřejmě moc spokojená. "Až budeme s manželem zas shánět hlídání, víme na koho se obrátit!"
Už jsem přemýšlela, co si za to koupím.

Alice a vysvědčení

Druhou hodinu dnes probíhalo předávání vysvědčení.Týna je stále nemocná, ve škole nebyla. Ostatní školy už mají prázdniny, jen my máme školu o den prodlouženou. To opravdu dokáže naštvat!
Když mi třídní předávala vysvědčení, usmála se na mě a řekla mi: "Gratuluju, Alice, povedlo se!"
Nechápala jsem a ani nepoděkovala a ihned se podívala na výpis mého vysvědčení. Měla jsem jen šest dvojek!! Matikářka, ani Angličtinářka mi trojku nakonec nedaly! Byla jsem šťastná jak už dlouho ne!
Přišla jsem domů, odhodila tašku a utíkala do kuchyně za rodiči se pochlubit s povedeným vysvědčením. Byli mile překvapeni, stejně tak, jako já. Táta vzal klíček, odemkl šuplík v pracovním stole, vyndal a podal mi malou krabičku, zabalenou v bílém balícím papíru s červenou mašlí.
Oba mě úsměvem pobízeli k rozbalení krabičky. Ve vteřině jsem odtrhla papír, uviděla samotnou originální krabičku a vrhla se na rodiče s obrovskou radostí. Oba dva jsem pevně objala a vydala ze sebe jediné "Děkuju moc!". Vážně jsem to nečekala!

Alice a neznámý osud

Týna dnes nebyla ve škole. Chtěla jsem si s ní promluvit (viz. předchozí článek ), doufala jsem, že dorazí zítra. Chtěla bych se jí totiž zeptat na pár otázek. 

Moje pocity byly smíšené. Byla jsem ráda, že to vše nebyla pravda, na druhou stranu mě hodně mrzelo to, že mi Týna lhala. Stále jsem nad tím přemýšlela. Neměla jsem vůbec čas dávat v hodině pozor. Seděla jsem sama v lavici, podepírající si hlavu pravou rukou, levou cosi čmárající do sešitu. Nevyhnula jsem se však napomenutí učitelky "Wagnerová, neusínej!" Já nespala. Jen jsem nevnímala okolí, šum třídy a už vůbec výklad profesorky před tabulí.

Alice a pravdivá lež

Mám dvě zprávy. Jednu dobrou, jednu špatnou.

Sešla jsem se s Dominikem o velké přestávce. Neměla jsem v plánu s ním vést vůbec jakoukoli konverzaci.
Naléhal tak dlouho s otázkou, "Co se děje?" dokud jsem mu neodpověděla.
"Lhal jsi mi, to se děje!" vykřikla jsem bez rozmyšlení na celou chodbu. Zarazil se a vykulil na mě oči. Mlčel. "Řekl jsi mi, že jedete ve středu pryč, Týna tě ale viděla se objímat s nějakou blondýnkou u nádraží. Myslíš si, že jsem až tak hloupá?" on se však pousmál a ihned namítl "Ali, to ale byla moje nevlastní ségra!" začal se smát. Já však vůbec nic nechápala. Dominik mi začal vše vysvětlovat: "Jana jela na roční pobyt do Irska a ve středu ve tři hodiny odjížděla. Jen jsem se s ní loučil! Asi jsi to špatně pochopila.."
Já mlčela. Koukala jsem na něj upřeným pohledem, nevěděla jsem, co na to říct.

Alice, co se stalo?

Dnes byl normální den, ... teda skoro...
Jedna věc mi ale nejde do hlavy...

Nový design

Rozhodla jsem se vytvořit blogu nový vzhled. Myslím si, že se vcelku povedl. Co myslíte? 

Celý design je moje práce, záhlaví jsem kreslila já, není stažené, ani zkopírované. Zákaz tedy jakéhokoli kopírování! 

Hlasuj v celém článku, zda-li se ti nový vzhled líbí! 

Alice je zklamaná

Čtvrtek 22.1. . Den, plný vzteku, zlosti a pobouření.

To, co mi Týna ve škole oznámila mi naprosto vyrazilo dech. 

Nemohla jsem si vysvětlit, co ho vedlo k tomu, aby něco takového udělal. Ze začátku jsem si myslela, že je jinej. Že není, jako ostatní kluci. Zmýlila jsem se.