Moje pocity byly smíšené. Byla jsem ráda, že to vše nebyla pravda, na druhou stranu mě hodně mrzelo to, že mi Týna lhala. Stále jsem nad tím přemýšlela. Neměla jsem vůbec čas dávat v hodině pozor. Seděla jsem sama v lavici, podepírající si hlavu pravou rukou, levou cosi čmárající do sešitu. Nevyhnula jsem se však napomenutí učitelky "Wagnerová, neusínej!" Já nespala. Jen jsem nevnímala okolí, šum třídy a už vůbec výklad profesorky před tabulí.
Skončila poslední hodina, na oběd jsem nešla, jelikož jsem neměla vůbec chuť.
S Dominikem jsme šli po škole k řece. Usedli jsme na lavičku a povídali si naprosto o všem. Po pár minutách z něj vypadlo, že nebyl na obědě a rád by se šel někam najíst. Souhlasila jsem.
Zašli jsme do místní pizzerie na náměstí. Objednal dvě pizzy. Já neměla vůbec hlad, což jsem se mu snažila vysvětlit, ale nedal si říct. Ta hodina v restauraci utekla strašně rychle! Naše konverzace neznala hranice. Bylo to, jako kdybychom se znali celý život, dokonale jsme si rozuměli. Já však musela naší nekonečnou konverzaci přerušit. Už bylo pozdě, a to jsem musela jet ještě za Miou. Vytahovala jsem peněženku, že svoji pizzu a skleničku coly zaplatím, byl však rychlejší. Nic jsem neříkala, alespoň jsem mu za to dala úsměv, který se mi ihned vrátil zpět.
Už se stmívalo, došli jsme ke kašně, měla jsem jen chvilku na rozloučení. Objali jsme jeden druhého, cítila jsem pocit bezpečí a jistoty. Trval však maximálně pět sekund, podívala jsem se poté na hodinky, bez rozmyšlení jsem mu dala pusu a rozběhla se na autobus.
Až když se autobus rozjel, zaplavila mě hromada myšlenek naprosto o všem. A stále nové a nové myšlenky, autobus jede do neznáma, já však netuším, kudy vede cesta.
Na označení autobusu však není číslo, ale velký nápis 'OSUD'.
Žádné komentáře:
Okomentovat