Alice zpívá?

Pondělí. Dnes už bylo načase se vyhrabat z postele. Horečky a i s nimi noční můry odcházejí. I přes to jedna noční můra přetrvává. Ta, kterou jsem už v jednom článku popisovala. Osamělost. To, že ztratím kamarády a budu na vše sama. Stále jsem nad tím přemýšlela, když jsem ten týden ležela doma sama..
Ihned po příchodu do třídy jsem šla za Týnou. Vše jsme si vyříkaly. Pocítila jsem obrovskou úlevu, když jsem jí mohla znovu s klidnou hlavou obejmout. I když jsem na ni byla naštvaná, chyběla mi. A jak!
Když se vše urovnalo, vypukla nekonečná konverzace.
"Co ty a ten Martin?"
"No to ti musím vše říct! Bydlí ob dva domy, několikrát jsme spolu byli venku, minulou neděli mě pozval do kina a...."
"Wagnerová, Benedová!" okřikla nás učitelka, třídní. Byla zrovna hodina češtiny a my toho potřebovaly tolik probrat!
"A ještě jsem vám zapomněla říct, že se vám bude měnit i učitelka na hudební výchovu!" pokračovala ve výkladu "důležitých" informací pro nové pololetí.
Třídní nás zbytek hodiny pozorovala, takže jsme nestihly prohodit jediné slovo. Potřebujeme řešit důležitý věci, ale nemohly jsme. Měly jsme na to tedy jen přestávku.
Zazvonilo na hodinu a náš rozhovor přerušila nová učitelka hudební výchovy. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než dávat pozor.

"Jmenuji se Milada Čížková a jsem vaše nová učitelka hudební výchovy!"




Je vlastně dobře, že máme novou učitelku. Předchozí, Králová, takzvaná "Králice" s námi probírala jen dějiny, nikdy jsme s ní nezpívali. Já sice zpívat neumím, ale lepší, než si celou hodinu něco zapisovat. "Králice" jsme jí říkali proto, že měla vysunuté jedničky a vypadala jako králík.

Nová hudebkářka usedla k piánu a začala hrát a zpívat ty nejznámější melodie. Třída se rázem přidala, včetně mě. Tenhle typ výuky se mi vcelku zamlouval. Nikdo nehrál na mobilu, nikdo nehrál piškvorky, nikdo nepovídal se sousedem. Všichni koukali do zpěvníků a zpívali.
Po chvíli se učitelka zastavila , přestala hrát a podívala se na řadu u oken. Všichni se báli, že něco provedli, když učitelka vstala ze židle a šla směrem k nám.
"Někdo z vás se věnuje zpěvu?" zeptala se a rozhlížela se po třídě.
Nikdo neodpověděl.
"Zazpívej!" ukázala na Týnu. Týna se sebe vysoukala pár tónů, učitelka jí zastavila a ukázala na spolužačku před ní. Takhle prozkoumala asi pět lidí a pak došla ke mně. Normálně bych řekla: 'Já zpívat nebudu! Já zpívat neumím!' Ale místo toho jsem odzpívala pár tónů. Vcelku jsem se bála na její reakci.
"Ke komu chodíš na zpěv?" zeptala se zcela vážně.
"Já nezpívám, neumím zpívat!" odpověděla jsem již známou větou. Nikdy jsem před nikým nezpívala. Máma mě ve zpěvu nikdy nepodporovala, "Nezpívej! Neumíš zpívat!" vždycky mě napomínala.
"Máš moc hezký hlas. Měla by ses zpěvu věnovat!" usmála se a usedla zpět k piánu.

Brala jsem to jako vtip. Vůbec mi nedošlo, že to učitelka myslela vážně. To vše až po tom, co mi Týna řekla, že nikdy netušila, že tak hezky zpívám. Možná bych mohla zpívat častěji, než jen doma ve sprše!

Když jsme šly s Týnou na oběd, potkaly jsme na chodbě Dominika s Martinem.
"Tak už jsi zdravá?" zastavil mě Dominik s obrovským úsměvem na tváři.
"Jojo, konečně."
"To bychom mohli někam společně vyrazit, co?"
"Všichni?" zeptala se Týna.
Všichni souhlasili.
"Co takhle zítra?" zeptal se Martin a vyskočil na parapet.
Všichni opět souhlasili.
"Takže zítra po škole!" odsouhlasil Dominik a sedl si na parapet k Martinovi.
My s Týnou vyrazily směr oběd, kde jsme probraly zbytek naší důležité konverzace.


Odpoledne jsem to s tím zpěvem řekla mamce. Moc mi nevěřila. Ani táta. Nikdy mě v ničem, co se týče umělecké stránky, nepodporovali. Pro ně byl vždy na prvním místě sport.
Aspoň že mám Týnku, která má pro mě pochopení, můžu se jí se vším svěřit a je tu pro mě, i když se ostatní otočí zády.