Alice a mražená slepice

Píšu až dnes, včera jsem neměla ani trochu času. Vrátila jsem se domů až někdy kolem půl osmé. Máma se vcelku zlobila. Neřekla jsem jí kam a s kým jdu. A telefon jsem zvedat zapomněla. I tak nechápu, proč dělala takový scény. Tátovi to bylo vcelku jedno. Díky Bohu.

"Je jí patnáct, snad může taky někdy na vzduch, ne?" absolutně mi mluvil z duše. 

"Měla jsem o ní strach, když mi ani neřekla, kam jde."

Chápete to? Já teda ne. Kdybychom žili v nějaký džungli, kde jsou jedovatí pavouci, hadi a všelijaká havěť, tak neřeknu ani půl slova. Je mi UŽ patnáct. Nechápu, proč bych nemohla někdy ven s kamarády, což už se pomalu dostávám k tomu, o čem dnes chci psát.

Byla jsem venku s Dominikem, Týnou a Martinem. Jsme taková svatá čtyrka. No svatá až zas tolik ne... Po škole jsme šli na hřiště u řeky. Né, že bychom byli nějaký mimina a chodili si tam hrát, ale občas tam po škole posedáváme. Je to hned vedle školy, takový místečko uprostřed paneláků, po levý straně teče řeka. Nevím jak jinde, ale u nás je ještě pořád sníh. Když jsme s Týnou posedávaly na lavičkách, kluci nám sníh hodili za krk. Naráz jsme vykřikly na celé hřiště a vyběhly s odhodláním jim to oplatit. Vznikla z toho koulovačka všichni proti všem. Každý si chránil svoje záda, bombardoval všechny kolem a trochu u toho křičel. Místním důchodcům ze žlutého paneláku se to očividně nelíbilo. Potřebovali asi klid na odpolední pletení ponožek.

A tak se nám rozhodli pomstít.

Pološedivá babka z prvního patra vykoukla z okna s kropáčem na vodu. 'V takový zimě zalívat kytky?' prvně mě napadlo. Kropáčkem se nejspíš schválně netrefila na na balkóně zavěšené květináče a vodu nalila dolů Martinovi přímo na hlavu! Všichni jsme vybuchli smíchem. Teda kromě Martina. Vzali jsme batohy a běželi pryč. Zas tak 'svatá' čtyřka nejsme! Myslím, že na 'hřišti vražedných důchodců' se už radši vracet nikdy nebudeme. Týna dovedla Martina domů. Vypadal, jako zmoklá mražená slepice. 

Já zůstala s Dominikem na lavičce u řeky. Už jsme tam párkrát spolu posedávali, dokonce jsme jí měli i podepsanou. Povídali jsme si o všem a smáli jsme se taky naprosto všemu. 

Dočista jsme zapomněli na čas. Bylo za pět osm, Dominik mě doprovodil na autobus, rozloučili jsme se a pak následovala ta mámy scéna doma. 

Dnes se nic zásadního neudálo,jen jsem si domluvila s hudebkářkou soukromé hodiny zpěvu, tak jsem na sebe zvědavá! 

To je pro dnešek asi vše. Zítra se ozvu!

Alice