Alice přemýšlí

Pondělí. Konec odpočinku, nastává pracovní morálka, či proces neustálého drcení se látky nazpaměť, vzorného dávání pozor a upisování se k smrti.

Nedělám ani jedno z toho. Teda aspoň tento týden. Mám totiž prázdniny. Nemám vůbec žádné plány.

Vstala jsem někdy kolem jedenácté, jindy bych spala dýl, ale vzbudila mě SMS. Od Dominika!

'Dobré ráno, Alice.' Hned mi vykouzlil úsměv na tváři. Zítra se nejspíš uvidíme, Dominik dnes totiž jede někam s Martinem. Jsou z nás nejlepší kamarádi. Můžu se mu se vším svěřit a povídat si s ním o všem. Konečně jsem našla kluka, s kterým si rozumím!

Mimochodem, mám novinku! 

Martin chodí s Týnou. A Týna s Martinem. A Martin s Týnou a Týna s dokonce s Martinem. 

A já jsem furt sama. Jsem prostě Alice. Každá holka s hnědýma vlasama, hnědýma očima, malým nosem, upovídanou pusou a s menší mozkovou kapacitou je vždycky sama. Jo a musí se jmenovat Alice, psát si deník, zpívat si ve sprše, kousat si nehty, mít nejlepší kamarádku, co kluka má, nenávidět školu, mít toho nejotravnějšího bráchu na světě, musí být líná jako já, divná jako já, upovídaná jako já. Taková holka si kluka nikdy nenajde. Možná proto, protože je líná, divná, upovídaná, třeba i drzá, hloupá, upřímná a všechno ostatní. I kdyby byla ze zlata, je to prostě Alice. Jsem to prostě já a já si kluka nikdy nenajdu.

K čemu to vlastně je? K čemu tu blbou lásku, ty blbý kytky a přeslazený bonboniéry?

Já si vystačím sama! Možná že teď budu muset dělat křena Týně s Martinem, ale co! Je to moje nejlepší kamarádka a já jí to přeju. Přeju jí ty přeslazený bonbóny! Pak třeba ztloustne a nikdo jí nebude chtít.

No, to zas ne. Láska není o vzhledu. Často potkám v autobuse kluka s holkou, která by měla správně jet na dvě jízdenky, protože zabere minimálně dvě sedačky. Ale tomu klukovi se líbí. Protože je to asi láska, nebo jak to nazvat. 

Nevím. Já to neznám. 

A taky nevím, proč nad tím neustále přemýšlím. Možná proto, protože mi Týna pořád popisuje, jak je super být ve vztahu. 

Týna: A v neděli mi přinesl růži! 

Týna: On tak skvěle líbá.

Týna: Konečně jsem zas šťastná.

Ale co když se někdy rozejdou, ztratí jeden důvěru v druhém, zklamou jeden druhého..

Bude to jedno velké zklamání, rozejdou se a každý opět půjde svojí vlastní cestou. Uvidí vše jinýma očima, než předtím. 

Znám to. Když mi bylo 8 let, rodiče se rozvedli a každý šel dál vlastní cestou. Nechtěla jsem o tom zprvu moc mluvit. Moje pravá máma od nás odešla. Asi je teď šťastná, nepostrádá nás, šla svojí vlastní cestou. A spolu s manželem ze života vymazala i svoje děti.

Výchovu převzal táta. Vařil nám, pral, žehlil a plně se nám věnoval. A věnuje do teď. Po roce a půl si našel novou manželku. Mojí stávající maminku - Lenku. Říkám jí 'mami', i přes to. že mě nepřivedla na svět. Dává mi víc lásky, než kdokoli jiný. 

K čemu vlastně toho 'kluka', když mám milující rodinu, která je pro mě vším! 

Dnes jsem se trochu rozepsala, neustále nad tím přemýšlím. Doufám, že každý z nás má někoho, kdo je pro něj v životě důležitý a dává mu jakoukoli naději a podporu. 
Jako pro mě máma s tátou, Týna, nebo Dominik. 

Alice