Alice a ztracený bratr

Tu sobotu mě obrovská radost po příchodu domů rychle přešla.

"Mami! Mami! Mám úžasnou zprávu! Jdu ve středu s Dominikem na koncert!" 

Máma se zarazila a nechápavě z ní vypadlo pouze: "Cože?"

"No Dominik a já jedeme ve středu na koncert do Prahy!!" vykřikla jsem celá radostí bez sebe.

Nejspíš jsem měla být trochu opatrnější s vysvětlování. 

Nejspíš jsem měla nejdřív zmínit, že se nemusí bát, že nás tam Dominikův táta odveze, že se mi nic nestane a že budu dávat pozor.

Máma totiž bez milosti rozhodla, že nikam nepojedu. Zkoušela jsem jí přemluvit všemi různými způsoby, ale nic nezabralo.

Tu středu jsem musela zůstat doma a hlídat bratra. Opět. Rodiče jeli za známýma do Brna.
Vyzvednout bratra z družiny, udělat s ním úkoly, udělat mu jídlo, hrát si s ním a dát ho do postele. Jaksi omylem jsem na to ale zapomněla. A ani mi to nevadilo. Mohla jsem aspoň s Týnou na kafe. Bez bratra. Když mě Týna doprovodila před dům, přepadla mě jakási nejistota. Nezapomněla jsem něco? Mobil? Peněženku? Učení? Při odemknutí hlavních dveří mi došlo, co jsem zapomněla. A sakra! Bratr! Vystřelila jsem jako raketa směr školní družina. Když jsem dorazila, škola už byla zamčená. 'Co teď?' pomyslela jsem si. 'Zavolat rodičům?'
"Ahoj mami, ahoj tati! Jen jsem vám chtěla říct, že se Jiříček ztratil. A až v pět hodin mi došlo, že jsem ho měla jít vyzvednout. A teď nevím,, kde je. Mám vás ráda! :-)"
... 'Ne, dobrý. Nejsem sebevrah!'

Rozhodla jsem se tedy jednat, jako už skoro dospělá. Zvonila jsem na školní družinu jak zběsilá, ale nikdo neotvíral. 'Co když ho někdo unesl? Co když se ztratil? Co když..?' hlavou se mi honily ty nejděsivější scénáře. Pošlapávala jsem nervózně na místě a nevěděla, co mám v tu chvíli dělat.
Babičce a dědovi jsem se volat bála, o rodičích ani nemluvím. Obcházela jsem školu a doufala, že někde Jiříka uvidím. Ale marně. Doufala jsem, že ho vyzvedla babička. Už se blížila šestá hodina a já nasedla na autobus a jela domů. Cestou jsem zvažovala, jestli mám té babičce zavolat, ale bála jsem se, že budu ta nejhorší sestra na světě, což už vlastně jsem. Rodiče budou docela překvapeni, až dorazí domu a zjistí, že jejich syn je pohřešovaný.
Šla jsem od zastávky, v ruce svírala svazek klíčů a přemýšlela, kde Jiřík může být. Kam by asi sedmiletý kluk šel? Vedle vchodových dveří seděl kdosi opřený o zeď. Zvedl pohled směrem nahoru.
"Ájinko!" vykřikl celý šťastný, "Kde jsi byla?"
Já se nezmohla ani na slovo. Objala jsem ho a pošeptala mu do ucha:
"Jiříku, to byla taková malá zkouška, jestli znáš cestu domů sám! Ale necháme si to pro sebe, je to totiž hodně tajný a ani maminka s tatínkem o tom nesmí vědět! Jasný?"
"Jasný, Ájo!" pousmál se.

Já se zas tolik nesmála, jen a pouze jsem doufala, že se to rodiče NIKDY nedozví.


Alice