Dnes jsem šla s Dominikem do kina. Jak už jsem psala včera, ještě nikdy mě žádný kluk nepozval do kina. On vlastně do té doby nebyl ani žádný kluk, který by mě pozval. Byla jsem z naší schůzky, či srazu, či jak to nazvat... tak trochu nervózní. Postávala jsem přesně na domluveném místě, na rohu před kinem přímo v určený čas. Zahlédla jsem ho přes ulici, přecházel přechod, rozbušilo se mi srdce, udělala jsem krok vpřed a šla mu naproti. Objala jsem ho, to už byl skoro reflex. Následovalo jeho "Ahoj Alice!" "Ahoj" usmála jsem se, "tak jakej film jsi vybral?" automaticky jsem se zeptala. Tu otázku jsem si připravovala už v autobuse. Až pak mi došlo, že jsem se nejdřív měla zeptat, jak se má. Byla jsem tak nervózní, že jsem i zapomněla to, co mi odpověděl - na jaký film vlastně jdeme. To mi ale vůbec nevadilo. V tu chvíli pro mě bylo důležité, s kým tam jdu.
Oba dva nemáme rádi slanej popcorn. Jen sladkej! Dominik k němu koupil i půllitr coly, usedli jsme do křesel a sledovali půlhodinové reklamy. Člověk si zaplatí film, místo toho sleduje reklamy na nějaký pojišťovny, operátory, auta a upoutávky na další a další filmy. Za tu dobu stihnu obvykle sníst půlku popcornu. Má nervozita už opadla. Začala jsem mít ty nejrůznější komentáře k filmu, které Dominika doháněly k výbuchům smíchu, a i přes to, že mým vtipům se většinou směji pouze jen já.
Při prohrabování popcornu se párkrát dotkly naše ruce, dokonce i naše pohledy se občas střetly. I když v kině byla naprostá tma.
Po skončení filmu jsem ani nelitovala, že jsem šla na nějakou přiblblou romantickou komedii, protože jsem se u toho nasmála, jak už dlouho ne. Dominik mi pomohl obléct bundu. Ve chvíli, jak jsem se otočila jsem zahlédla Týnu. Uviděla mě taky. Ani jedna jsme se na druhou neusmály, když jsme viděli, s kým ta druhé šla do kina. Dominik se rozběhl směrem k ní. V tu chvíli jsem nevěděla, jak se zachovat. Vzít si zbytek své coly v kelímku a běžet pryč? Napadaly mě nejrůznější myšlenky. Oba dva mi lhali, ale teď nastala ta chvíle, kdy vše vybublá napovrch. Myšlenky mě rázem přešly, když jsem ho uviděla zdravit se s klukem po jejím boku. Byl to Dominikův spolužák Martin, Týna tam byla s ním. Nechápala jsem, co se děje. Dominik na mě volal, ať jdu za nimi. Týna se na mě tupě culila. Stála jsem tam sama jako kůl v plotě. Vzala jsem si svůj zbytek coly a rozběhla se ke dveřím.
Dominik si toho nevšiml. Neběžel za mnou, nezajímal se o mě. Vnímal určitě jen tu blondýnu před sebou. Jakmile jsem vyběhla z kina ven, uslyšela jsem svůj vyzváněcí tón a na displayi si přečetla jméno volajícího. Dominik. Hovor jsem zvedla.
"Alice, proč jsi odešla? Kde jsi?"
"Jsem před kinem, jdu k zastávce."
"Dobře, běžím za tebou."
Stála jsem na zastávce, autobus mi jel za 5 minut a Dominik stále nikde.
Dvě minuty před odjezdem doběhl. Začal se mi omlouvat, že mě tam nechal samotnou.
"Alice, prosím, nezlob se."
"Já se na tebe nezlobím, jen mi vadilo, že,.." na zastávku přijel autobus "..."řeknu ti to zítra. Nezlob se ty, že jsem ti utekla." objala jsem ho a na poslední chvíli naskočila do autobusu.
Byl to fajn den, až teda na tu Týnu. Jsem zvědavá, jestli zítra půjde do školy, když v pátek nebyla a je tak strašně nemocná!
Alice
Kájo, píšeš moc hezky. Hlavně vydrž, uvidíš, půjde Ti to čím dál lépe, o tom jsem přesvědčená. Moc Ti fandím!!!
OdpovědětVymazat