Alice a psí služba

Už od rána jsem se těšila do školy. Zvláštní, co? První dvě vyučovací hodiny jsem vůbec nevnímala. Nedočkavě jsem cvakala propiskou a hlídala každou minutu do začátku velké přestávky. Ihned, jak zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy a šla směrem k tělocvičně, kde jsem se měla sejít s Dominikem. Sedla jsem si na parapet a čekala. 

Minutu, dvě minuty, pět minut, Dominik stále nikde. Podívala jsem se na hodinky, náhle zazvonilo. Třeba není ve škole, pomyslela jsem si. A nebo na to zapomněl. Sklopila jsem hlavu a pomalu šla zpět do třídy. 

Byla jsem zklamaná a přemýšlela jsem, proč asi nepřišel. 

Nejspíš jsem mu ukradená.

Končili jsme až v půl třetí. Ihned po škole jsem jela autobusem k té paní, které nejspíš budu hlídat pejska. Cestou jsem přemýšlela, bude to malý, nebo velký pes? Co je za rasu? A jak se asi jmenuje? Ale nejvíc ze všeho mi vrtalo hlavou, proč Dominik nepřišel. Měla jsem hlavu plnou otázek, ale bez odpovědí.

Vystoupila jsem na zastávce U Kostela, odbočila vpravo a šla rovně, až na konec ulice. Aspoň tak mi to paní v telefonu popisovala. Šla jsem na minutu přesně, což u mě moc obvyklé není. Přede mnou stál světle žlutý dům s velikou zahradou a obrovskými vchodovými dveřmi, na které jsem silně zaklepala. Otevřela mi velice sympatická paní v červeném roláku s obrovským úsměvem od ucha k uchu. "Ahoj, Alice!" přivítala mě, "Dobrý den" Její jméno jsem si nevybavovala. "Pojď dál" pobídla mě, "Jsem Mirka.." podala mi ruku, "Pojď za mnou!" znovu se usmála. Vešly jsme do obrovského obývacího pokoje. Naproti stál nepřehlédnutelný krb, vedle něj bílá kožená sedačka, prosklený stůl, velké schodiště kamsi nahoru, veliká televize a obrovské okno do zahrady. "Co ti nabídnu? Něco na zahřátí?" optala se, "Vodu, prosím" odpověděla jsem a nadále pozorovala každý detail v místnosti. "Máte to tu nádherný!" "Jo? Líbí se ti tu? Chceš vidět pejska?" "Moc ráda." "Tak pojď za mnou!" vydala se po schodech nahoru a já ji následovala. Pak zabočila doleva a vzala za kliku. Musím se přiznat, že jsem se bála, že mě vede kamsi do pokoje, kde mě zamkne a já už nikdy nespatřím světlo. Vešly jsme však do bílo-růžového pokojíčku, jak pro panenku. Myslela jsem, že je to pokoj, nějaké její dcery. Nebyl. Na posteli ležela psí princezna a zrovna se probouzela. "Tak to je Mia, můj miláček!" představila mi pejska a podala mi růžovou obálku. "Ráno sem chodit nemusíš, jsme domluveni s manželovo maminkou, ale budeme rádi, když přijdeš vždy po škole. V obálce máš všechny potřebné informace." "Dobře." usmála jsem se na ní. Chvíli jsme si povídaly, ve čtyři jsem ale musela jet domů. Rozloučily jsme se. Měla jsem radost, že to všechno vyšlo. 

Na Dominika jsem v tu chvíli vůbec nemyslela, on byl totiž asi jeden velkej omyl. 

Nebo ne?